19. 10. 2019

Pozdrav mezi roky

Milí moji (už to oslovení mi připadá trochu jako samomluva, kdo ví, jestli tu na opuštěném blogu ještě někdo straší),

tenhle příspěvek po třech letech má jediný důvod: poděkovat vám. Je to pro mě neuvěřitelné, ale dodnes se setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že blog rádi četli, jedna neznámá slečna mi poslala z ničeho nic krásnou sukni, protože ji našla nevyužitou doma a vzpomněla si, že mně by se asi líbila, dodnes najdu v nějaké aktuální diskusi sdílený odkaz na své punčochové testy... Zkrátka mi dodnes dělá radost, jak se blog zapsal nejen do mého života, ale i do těch vašich. 

To je vlastně všechno, co jsem vám chtěla říct - ale aby to nebylo tak chudé, přihodím pár fotek z tohoto léta a začátku podzimu:

A začnu hned tématicky larpem z amerických 50. let "Příliš krátká neděle" - uznejte, ten jsem si nemohla nechat ujít. Hrála jsem Christine Hartsdale, krásnou naivní herečku zcela bez talentu, zato ale s rodiči u filmu. To nemohlo dopadnout špatně! 


I letos jsem se samozřejmě účastnila Juntownu ve své zmutované srní podobě - zde vidíte naši svatou srní trojici objektivem Hannyy Karea.



Říkal tu někdo steampunkový dýchánek? Na ten do Prahy přijeli i piráti z jihu po Vltavě:


Na skok do rakouských Alp a do Itálie s Karolinou Ryvolovou, autorkou těchto dvou fotek:



A kde že jsou ty Alpy? Tady: (první foto Neira Lohikäärme)



Balkán v Bratronicích - to je vyhlášený Bratronický bašavel. Vytančila jsem se z lidské podoby a bylo to skvělé!


Když už mluvíme o tanci, tady jedna má temnější stránka ve vystoupení na hudbu od skupiny Ulver na pražské akci Body Beat:



V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. A já tu žiju a tančím a posílám pozdravy z jihu, ať už jste kdekoli. That's all, folks :-*