Pozdrav mezi roky

Milí moji (už to oslovení mi připadá trochu jako samomluva, kdo ví, jestli tu na opuštěném blogu ještě někdo straší),

tenhle příspěvek po třech letech má jediný důvod: poděkovat vám. Je to pro mě neuvěřitelné, ale dodnes se setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že blog rádi četli, jedna neznámá slečna mi poslala z ničeho nic krásnou sukni, protože ji našla nevyužitou doma a vzpomněla si, že mně by se asi líbila, dodnes najdu v nějaké aktuální diskusi sdílený odkaz na své punčochové testy... Zkrátka mi dodnes dělá radost, jak se blog zapsal nejen do mého života, ale i do těch vašich. 

To je vlastně všechno, co jsem vám chtěla říct - ale aby to nebylo tak chudé, přihodím pár fotek z tohoto léta a začátku podzimu:

A začnu hned tématicky larpem z amerických 50. let "Příliš krátká neděle" - uznejte, ten jsem si nemohla nechat ujít. Hrála jsem Christine Hartsdale, krásnou naivní herečku zcela bez talentu, zato ale s rodiči u filmu. To nemohlo dopadnout špatně! 

I letos jsem se samozřejmě účastnila Juntownu ve své zmutované srní podobě - zde vidíte naši svatou srní trojici objektivem Hannyy Karea.

Říkal tu někdo steampunkový dýchánek? Na ten do Prahy přijeli i piráti z jihu po Vltavě:

Na skok do rakouských Alp a do Itálie s Karolinou Ryvolovou, autorkou těchto dvou fotek:

A kde že jsou ty Alpy? Tady: (první foto Neira Lohikäärme)

Balkán v Bratronicích - to je vyhlášený Bratronický bašavel. Vytančila jsem se z lidské podoby a bylo to skvělé!

Když už mluvíme o tanci, tady jedna má temnější stránka ve vystoupení na hudbu od skupiny Ulver na pražské akci Body Beat:

V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. A já tu žiju a tančím a posílám pozdravy z jihu, ať už jste kdekoli. That's all, folks :-*  

Pecha Kucha Night

Hned na začátek tohoto příspěvku krátká scénka (volně převyprávěno a redakčně kráceno):

Sedím si tak u počítače a píše mi Mirek Vodák, architekt, zakladatel spolku CBArchitektura a velmi aktivní organizátor všeho možného:

MV: "Dobrý den, nechtěla byste vystoupit na Pecha Kucha Night?" (a přikládá odkaz)

já: (klikám na odkaz, slyšíc o PKN prvně v životě - aha, přednáškový večer architektů a designérů, jasný) "Dobrý den, proč ne,  moje cena za taneční vystoupení je taková a taková, nabídku tanců najdete zde."

MV: (zřejmě zaražen mou natvrdlostí) "Jen bych to upřesnil, že ne jako tanečnice, jak jste zvyklá, ale jako přednášející."

já: (ahaaaa - cože?) "Ach tak! Vidím "vystoupení" a odpovídám hned automaticky." (Následuje tentokrát neletmé pročtení stránek a panika, o čem že to budu vůbec přednášet.)

Možná jste chytřejší, než jsem byla v době promluvy já, a víte, co Pecha Kucha Night je, možná jste se dokonce některé z nich účastnili. Pro ty, kdo na tom jsou stejně, jako tenkrát já, malé shrnutí:

Pecha Kucha Night je přednáškový a setkávací večer s pevně daným formátem: každý přednášející má k dispozici 20 obrázků, každý z nichž se automaticky promítá na plátno po dobu 20 vteřin. Přednášející se tedy nemůže zapovídat (což byla zřejmě původní motivace vzniku večera) a pro dobro své i posluchačů je nucen vyprávět pěkně svižně. Tento formát vznikl v roce 2003 v Japonsku - Pecha Kucha je prý slangový výraz pro žvatlání a blábolení - a bleskově svou oblibu rozšířil do celého světa. (Více se dozvíte zde: http://www.pechakucha.org )

Ta českobudějovická se odehrávala v prostoru haly starého nákladového nádraží - organizátoři halu museli nejprve vyčistit od nánosů odpadků a vůbec ji celkově zušlechtit, přednáškový večer tak získal další přínosnou vrstvu (a prostor nádraží jednu vrstvu ztratil). Sešlo se zde mnoho zajímavých lidí na straně přednášejících i posluchačů, mě nejvíce zaujaly následující příspěvky:

• Máša Dudziaková o propojení lidského těla a technologie vytetováním QR kódu, do kterého můžete na veřejně přístupném internetovém rozhraní nahrávat libovolná data (zatím se tam objevily mimo jiné fotky ze svatby, Máchův Máj a gay porno)
• Mansour al Rajab, syrský lékař, který vyprávěl o vybombardování své špičkově vybavené nemocnice - dovolil si totiž ošetřovat nejen provládní pacienty, ale i ty povstalecké
• Josef Lazar se svou hořce vtipnou prezentací životního osudu vědce (dva nezapomenutelné černé slidy "...a pak přišlo období temna.")

Musím se ale včas zarazit, jinak bych postupně vyjmenovala všechny přednášející - každý byl svým způsobem inspirující. 

A o čem jsem, po překonání stádia paniky, nakonec přednášela já? Spojila jsem svou tanečně-lektorskou praxi s módou a svých 6 minut a 40 vteřin věnovala propojení rovného držení těla a módního průmyslu (podrobněji jsem se tématu věnovala v psané podobě na Módním pekle: http://www.modnipeklo.cz/clanky/nova-norma-hrbatosti/ ). Přednáška snad zaujala, o přestávce za mnou dokonce přišla paní, abych jí postoj porovnala :)

Více o budějovické verzi Pecha Kucha Night se můžete dočíst zde: http://pechakuchacb.cz

Fotografie z večera vytvořil Jakub Cejpek: http://www.cejpek.com

Červený hadr od býka

Má drahá přítelkyně Stáňa mi ušila sukni. Rudou kolovku. A jsem z ní nadšená natolik (z té sukně totiž, ale vlastně i ze Stáni), že ji nejen všude nosím, ale donutila mě po uherském půlroce napsat příspěvek na blog.

K jakým příležitostem se červená sukně hodí?

1) Na povlávání ve větru v zahradách Pražského hradu.

2) Na promítání Pomády pod širým nebem. V Cadillacu!

3) Na svatbu probíhající přes den (děkuji za laskavé svolení zveřejnit fotku nejkrásnější nevěstě Kačce, foto Tomáš Valenta).

4) Když se koketně potuluji po klášterech. (foto Lukáš Kenji Vrábel, vizáž Veronika Špoková )

5) Na to, abych s autorkou sukně, v býku narozenou Stanislavou, ladila!

P.S. A je ze mě gif. Tak dík, Anet!

Půlroční report

Milí moji čtenáři a čtenářky,

odpusťte půlroční hibernaci - nezahynula jsem, nevydala jsem se na moře a nestala se námořníkem, leč dělo se tolik věcí (valnou většinou pozitivních), že mi nezbývalo soustředění k jejich zachycení. Co jsem se tedy za tu dobu naučila?

1) Naučila jsem se, že motivace je základem veškerého pokroku. A že natáhnout luk, zamířit a vystřelit může být problém - nicméně že každý problém zmizí v momentě, kdy vám váš trenér místo terče na balík slámy pověsí tři špekáčky řka, že dokud je netrefíte, budete bez oběda.

2) Naučila jsem se, že se není třeba bát apokalypsy - protože i po ní si můžete užít spoustu zábavy. A pokud budou v té době vycházet i časopisy, můžete se v nich zcela nečekaně ocitnout.

(foto: Lukáš Makovička; Broken photography; Marius Sachtikus; časopis Pevnost - všechny fotografie jsou ze skvělého festivalu Junktown )

3) Naučila jsem se, že hadi jsou milí, přítulní, teplí... ale zatraceně těžcí! A že pokud máte štěstí, nevnímají vás jako kořist, ale jako strom - takže místo rukou máte větve a musíte sebevědomě vytvářet iluzi pevného dubu. A že hadi vám na to stejně neskočí a při focení se budou odhodlaně plazit ze záběru.

(foto: báječná a jedinečná Lucie Kout)

4) Že máme v Budějovicích skvělou restauraci Doodles, kde je doopravdický Jukebox na gramodesky - a když tam přijdete v pin-up šatech a budete dělat "Jééé!", tak se nad tím nikdo nepozastaví!

5) Že žít ve Francii 18. století není žádný med - samé intriky, ilumináti, frondisti a jiné bestie. Nebo dokonce TA Bestie. Pokud tedy existuje. Všechno tuto (a mnohou jinou) zábavu jsem mohla zažít během čtyř dnů na výpravném historickém LARPu De la Bete na zámku Valeč u Karlových Varů v roli Henriette Colbert.

Tímto mé shrnutí prozatím končí, i když učení zdaleka konce nemá. Moc vám děkuji za všechny zprávy a vzkazy, vážím si jich!

Channah

Výhody kočičího deštníku

Dnešní den propršel, ze změny tlaku mě rozbolely nedávno operované osmičky, zkrátka den, kterému by nikdo nehodil ani zlámanou grešli.

Nebo také:

Dnešní den propršel, proto jsem mohla poprvé vytáhnout svůj kočičí deštník - tvar zvonu zaručí, že vám na hlavu nenaprší ani ze šikma, přes deštník vidíte, tak vás nesrazí nečekané kolo či auto a hlavně: vykukují z něj dvě kočky! Je krásné jaro, tedy čas lehkých šatů a sukní, konečně! A po dvou týdnech se můžu normálně najíst a nemám tvář jak hamižný sysel. Zkrátka: nádherný den! :)

Mám pro vás po delší době zas jednu pozvánku - 16.5. pořádám v Budějicích charitativní taneční večer Aiwa! hafla. Vstupné i výtěžek dražby podpoří Poradnu Eva, která pomáhá ženám v těžkých životních situacích. Ráda vás v divadle SUD uvidím!

(sukně Morgan, bunda a triko Mango, deštník z Botovo.cz)

Cat Can Dance

Restaurací s prostorným tanečním parketem se k tónům rock and rollu přidává tiše svůdné šustění spodniček a klapot podpatků. Pánové zdobí klopy svých sak květinovou broží, kterou obdrželi hned po příchodu, dámy si mohou vybrat mezi květinou do vlasů či připnutou na šaty. U stěny láká chuťové buňky třípatrový podnos s barevnými cupcaky - jsou tu jen na ochutnávku, vlastní várku je možné získat v charitativní dražbě v průběhu večera. Vše nasvědčuje tomu, že jsme se ocitli v Americe let padesátých - skutečnost ale prozradí česky pronášené věty galantních rozhovorů a prostor historické restaurace Pražan na Holešovickém výstavišti.

Celou událost uspořádala jedna výjimečná osoba - Klára Kla Skokanová. Ta se totiž rozhodla, že na své narozeniny chce pořádnou oslavu, namísto dárků pro sebe si ale přála dárky pro toulavé kočky. Veškerý výtěžek z večera tak šel na nadaci Devět životů (přispět můžete i vy, nepotřebujete k tomu ani narozeniny) - Kláře a jejím spoluorganizátorům se podařilo vybrat přes 15 000 Kč! Největší podíl na té úžasné částce měla dražba uměleckých předmětů a služeb (cupcaky patří do první kategorie).

Bylo mi ctí přispět svou troškou do kočičince a zatančit na večeru jako půlnoční překvapení s fúzí burlesky a orientu. Krásné fotografie nafotili Tymur a Ondra Pěnička - oběma fotografům mnohokrát děkuji!

Tenkrát na peroně - postapo festival

Přišla jsem k tomu jak slepý k radioaktivním houslím - bavila jsem se s kamarádkou o svém nečekaně zrušeném programu na sobotu, když tu z jejích úst ledabyle zazněla ona osudová věta: "Tak se mnou pojď na postapo festival." A já, stejně ledabyle, opáčila: "A tak jo!" a jala se gůglit, co to proboha vlastně je zač. Kdo kdy hrál nějaké počítačové hry s postapokalyptickou tématikou či zhlédl filmy typu Mad Max nebo Vodní svět, povytáhne nad mou neznalostí opovržlivě obočí, nicméně já byla postapo tématikou dosud skutečně neozářená.

Nicméně jsem pilně studovala a během tří dnů byla nucena dát dohromady svůj postapokalyptický kostým - není dokonalý, na místě jsem pochopila, že je příliš ze škatulky. Po apokalypse nemůže být člověk nažehlený a čisťounký, musí víc improvizovat a nahrazovat chybějící kusy oděvu a výstroje tím, co skládka dá. Musím ale podotknout, že v průběhu akce se můj úbor stával čím dál více autentičtějším - ať už lehkou vrstvou prachu, zakoupením několika drobností na krk (vévodí jim pojistka od ručního granátu) či omotáním šátku kolem úst (opět čistě praktická záležitost v prašném prostředí).

Co se ale vlastně na Letné, kde se postapo festival konal, ve skutečnosti dělo? Musím se přiznat, že má matná očekávání zahrnovala skupinku divně oblečených mladých lidí, kteří se budou na místě honit a hrát jakousi hru, které stejně nemám nejmenší šanci porozumět. Realita předčila mé rozpačité představy mnohonásobně: festival měl do rozpačitosti daleko a jedna zajímavá položka programu střídala druhou. 

Musím zmínit:

- skvělou přednášku Míši Bušovské o černobylské zóně. Míša je místní průvodkyní a vyprávěla nám tolik fascinujících příběhů a postřehů, které jsou pro ni v zóně běžné, ale nás posluchače mrazily. Díky ní vím, že nesmím v zóně chodit po mechu, jíst ohryzky od jablek (okousat jablko můžu!) a chodit do sklepů!

- improvizační divadelní vystoupení skupiny Paleťáci (diváci zvolí téma - například "taktické početí" a skupina si musí poradit, jak nejlépe dokáže)

- Jugger neboli Krutou hru (originál pochází z filmu Blood of Heroes) - neustále jsem kamarádku přemlouvala, ať si jdeme sednout do první řady, že jsem takovou hru ještě hrát neviděla. Moudře odvětila, že ona ano, a právě proto trvá na tom, že půjdeme minimálně do třetí řady.

- bazar postapo předmětů - je libo respirátor, pojistku od granátu, pečenou krysu či radioaktivní plakát?

Festival zdárně pokračoval večerními koncerty, o něž jsem bohužel přišla, neb jsem již svištěla domů. Děkuji všem pořadatelům a všem fajn lidem, které jsem na festivalu potkala. Příště přijdu zas a slibuji, že můj kostým bude obsahovat více děr, chráničů a obvazů! 

Lissa a Channah, foto Danny Worm

 Channah, foto Lissa

 Lissa a Channah, foto Patrik Cvak

Krutá hra, foto Channah