Prsten z vílího lesa

Já prsteny vlastně vůbec nenosím - veškeré šperkové touhy si vybíjím na náušnicích; náramky a náhrdelníky obvykle též přijdou zkrátka. Tenhle prsten je ovšem něco jiného. Výjimečného.

Ručně vytvořený ze stříbra a zeleného achátu, s tepanými dubovými lístky, mně na míru. Když jsem ho dostala, málem jsem radostí vyletěla z kůže. Prsten je z dílny Eire z kolekce Fairy Forest. A první věta tohoto příspěvku už neplatí... :)

Kuk!

Zvonek u dveří. Odložíte hrnek, mátožně se zvednete a jdete otevřít. Už skoro stisknete kliku, když v tom vás něco přiměje k rychlému pohledu do kukátka. A tam uvidíte...

Prase a pandu!

Protřete si oči a pomyslíte něco o tom, že už nikdy nebudete tolik pít. Podíváte se znovu...

Lev?!?

Hlavou vám probíhá váš dosavadní život. Nejste zas tak staří. Ale už je to tak, zbláznili jste se. Takové halucinace nemohou znamenat nic jiného. Najednou uslyšíte ostré "ťuk... ťuk...". Někdo klepe na dveře!

Probůh, zloděj! S punčochou. Se švem??

Tohle přeci není možné. No jasně, spíte a všechno tohle se vám zdá. Štípnete se. Bolí to. Rozhodnete se riskovat ještě jeden rychlý pohled...

Had. Skaut. A... je to vážně jahoda??

Už je vám všechno jedno. Otevíráte dveře. Jeden krok a všechno je za vámi...


Námět: Channah
Realizace: Channah, Stáňa, Anet (a had Alfons)

Děkujeme všem sousedům za velkorysou toleranci.

backstage:

Kašmír, pašmína a jiná zvířena

Také máte tak rádi kašmír? A také máte nebo jste měli takový zmatek v tom, jak je to vlastně s těmi pašmínami? Já už v tom mám (doufám) jasněji, tak pro vás zkusím sepsat kašmírovo-pašmínové shrnutí:

Kašmír - kašmírová vlna se získává vyčesáváním podsady (spodní vrstvy srsti) kozy kašmírské.  Toto mimořádně odolné plemeno žije na náhorních planinách v Číně a Mongolsku. Podsada kašmírských koz je jemná a hustá a výborně chrání před mrazy, které klesají až 40 stupňů pod bod mrazu. Surový kašmír, který se získává vyčesáváním podsady v jarních a letních měsících, prochází dlouhým procesem ručního zpracování, na jehož konci je kašmírová příze.

Tyhle kozy nosí vaši budoucí šálu:

A takhle se vyčesává vlna:

Pašmína - ohledně pašmíny je asi zmatek největší. Zdroje se sice v detailech různí, na čem se ale shodují je to, že slovo pašmína pochází z perského výrazu pro vlnu a dříve se jím označovala kašmírová vlna z oblasti Nepálu a části Indie. Slovo se dále přeneslo na výrobky z této vlny a dnes se jím označují šály buď z kašmíru nebo ze směsi kašmíru a hedvábí (poměr by měl být vždy uveden na cedulce).

A teď si představte, že přijdete do obchodu a tam bude viset nepřeberné množství šál s nápisem "pašmína" a uvedeným složením "100% akryl" (to ještě v případě těch slušnějších výrobců, kteří se složení obtěžují uvést). No dobrá, výraz "pašmína" se dnes používá pro kdejakou šálu, kolem které kašmírská koza ani neprošla, jak ale máme šanci poznat, že se jedná opravdu o výrobek z kašmíru (případně kašmíru a hedvábí)?

Začněme u ceny - pokud šála stojí dvě stovky, je jasné, že o pravou pašmínu nejde. Pašmína bude vždy drahá - z jedné kašmírské kozy se dá za rok vyčesat jen 50 -150g vlny vhodné na výrobu pašmíny, takže na jednu pašmínu je třeba vyčesat až pět koz. Pokud už jste někdy měli pravou pašmínu v ruce, poznáte ji už podle doteku, ale také podle čichu - vlákno má jemné specifické aroma (já tam prostě ty kozy trochu cítím, ale nebojte, je to podobné jako charakteristický pach ovčí vlny: cítíte ho spíš při praní, případně při žehlení).

V jedné internetové diskusi jsem si přečetla příspěvek paní, která se živila dovozem různých šál, nejen těch kašmírových. Psala, že jednou objednávala z Indie šály z umělého vlákna a dodavatel se jí automaticky zeptal, kolik bude chtít cedulek "100% cashmere" (po jednom dolaru) - a velmi se prý divil, že je opravdu nechce... Takže pozor, není všechno kašmír, co se chlubí kašmírovou cedulkou.

Já mám kašmírové šály dvě - jednu krémovou (ulovenou v sekáči, kde se choulila mezi ostatními šálami) a jednu tyrkysovou z obchodu http://www.felipe.cz - kromě pašmín tam najdete i kašmírové svetry a články s dalšími informacemi o kašmíru. Obě šály jsou mé nejoblíbenější, dají se nosit v zimě i v létě (tu větší krémovou v létě pravidelně přibaluji do kabelky, hodí se zvlášť pokud začne foukat vítr nebo když se večer ochladí), modrá je tenčí a báječná do zimních i jarních kabátů. Když jsem ji dostala, nejprve jsem se skoro lekla, jak je lehoučká a tenká - ale hned při nošení jsem zjistila, že zahřeje nesrovnatelně víc než mnohem silnější šála z běžné vlny. Navíc kašmír nekouše!

  

Máte ve svém šatníku kašmírový svetr nebo pašmínu? Odkud je máte? A jaké s nimi máte zkušenosti? (Přiznejte se, že je milujete hříšnou láskou, to snad s kašmírem ani jinak nejde... ;)

Na závěr dvě mé pašmíny:

A modrá pašmína jako doplněk k jarnímu kabátu:

Sardinské paradoxy

Sardinie je druhý největší ostrov Středozemního moře a ze své dvoutýdenní návštěvy mohu usuzovat, že je plná krásných paradoxů. Jeden by čekal, že tak nádherný ostrov obkroužený plážemi z jemného písku bude dávno zavalen hordami nenasytných turistů - že tomu tak není je s podivem, když k plážím navíc přihodíme i srdečné domorodce, dramatickou krajinu a vynikající kuchyni. Pravda, má návštěva připadla na předvečer pravé turistické sezóny, ale i tak: kolik vašich známých jezdí na Sardinii? 

Krom obligátního koupání v moři a slunění jsem podnikala výlety se svým foťákem - zde je několik mých čerstvých sardinských dojmů:

Naznačila jsem paradoxy v množném čísle, dejme se tedy do jejich výčtu: " Kdo přichází přes moře, je zloděj!" hlásá stará sardinská zkušenost. Na turisty se naštěstí tato vrozená obezřetnost nevztahuje, možná i proto, že přes moře přilétají. Přesto jeden z nejvstřícnějších lidí, které jsem na Sardinii potkala, pocházel z prvního největšího ostrova - Sicilie - konkrétně z Palerma. Když jsem se zeptala, jestli se mám bát, jen se usmál a vytáhl domácí sicilskou grappu. Byla vynikající.

Na každém kroku zde narazíte na místní znak: hlavy čtyř Maurů s páskami přes oči. Ne, na čele. Tak kde vlastně?! A proč Mauři? Odpověď je známa jen na první otázku - nyní oficiálně na čele. Před rokem 1999 na očích. Před 17. stoletím na čele. Proč tam ti Maurové tu pásku mají a kde se vlastně v erbu Sardinie vzali, na to se názory různí, přesně to ale neví nikdo...

A ano, ještěrky. Měděné, smaragdové, okrové - jako oživlé brože.

Poslední paradox byl čistě soukromý - jak se sbalit na dva týdny a nepřekročit 15kg? Rozhodla jsem se, že řešením je jedna barevná kombinace, která umožní následné kombinace jednotlivých kusů oblečení. A existuje snad letnější varianta, než modrobílá, doplněná červeným akcentem? Vedlejším účinkem zůstává hrdá prezentace národních barev v (ne)daleké cizině... Materiál len (trochu se mačká, ale v horku ho ničím nenahradíte) a samozřejmě bavlna.

A důvod vrátit se na Sardinii? Ještě jsem neviděla věže dávných obyvatel Nuraghi. Ještě jsem nesnědla všechny mořské potvory (byť jsem se opravdu snažila). A ještě jsem se nenaučila sardninsky.