Křeslo pro hosta - Sofie

Sofii Ritterovou znám už několik let - vždy upravená jako pravá dáma, kterou také je. Představuje pro mě velký zdroj inspirace a je ztělesněním rčení, že (jak říká sama Sofie, která loni oslavila padesátku) "věk máš v hlavě". Rozhodla jsem se ji proto pozvat na svůj blog - nafotily jsme společně několik modelů, které si sama šila, a poté jsem ji poprosila o odpověd na tři otázky, týkající se nejen módy, ale ženskosti vůbec.

Líbí se mi, že vždy vypadáš krásně upravená a velmi ženská - bylo pro tebe odívání vždy důležité? Nebo jsi měla někdy "popelkovské" období?

Je mi potěšením, že mne takto vnímáš. Pravdou ovšem je, že se většinou vídáme jen při příležitostech, které si zaslouží, abych byla upravená. Když se podívám zpětně na svůj vztah k odívání, musím přiznat, že bylo pro mne vždy důležité. Jak šel čas, tak se ovšem měnily priority, nálady a s tím i stylizování. S oblibou říkám, že jsem chodila za hipíka, indiánku, bohémku, ředitelku, za dámu, kovbojku, princeznu a ani motorkářka mne neminula. Ve výčtu mi chybí snad jen černé období a pak styl solárková blondýna. Maminka mi občas říkala, že vidí mé polské kořeny (to když jsem se moc přezdobila) a nebo že jsem nedonošená (to když jsem si ve 38 letech konečně došetřila na opravdovou koženou indiánskou bundu s třásněmi, zdobenou buvolí kostí a tyrkysy).

Měla jsem ovšem začít počátkem a to popelkovským obdobím. To mne totiž opravdu postihlo a zranilo. Byla jsem hodně drobná, hubená, nosatá, se špičatými koleny... a sto dalšími mindráky. Naši neměli na zbytečnou parádu a navíc mi ani konfekce tenkrát neseděla. Když jsem si oblékla kalhoty přes zadek, tak mi byly do poloviny lýtek. Když mi seděla délka, mohla jsem se do nich zabalit dvakrát. V každých kozačkách jsem byla jak kocour v botách. A nebyly podprsenky push up :) Díky tomuto období, které se táhlo ještě celým gymnaziálním studiem, jsem se rozhodla naučit šít. Byla jsem těžký samouk. Začala jsem přešíváním košil po dědovi na halenky a v 16 letech jsem vyrazila ve svém prvním modelu - flanelovém kostýmku: nabírané kostkované sukni a vestě. Spolužáci padali do mdlob, bohužel ne závistí :).

Modely, které jsme fotily, jsi sama šila - jak jsi před revolucí sháněla látky a vůbec střihy a inspiraci?

Postupně jsem se jako švadlenka zdokonalovala a nejvíce jsem se naučila šít při tvorbě oblečení pro své děti. V době, kdy jsem měla „první generaci“ dcer (dcery 1983, 1987, 1997, 2005), tak ještě pořád nebyly na trhu hezké oblečky a na Tuzex jsem neměla. Učila jsem se šít z ruské mutace Burdy. Střihy jsem kombinovala z několika modelů tak, abych dospěla k tomu, co jsem navrhla. Pomáhala jsem si, jak to šlo. Když jsem nemohla najít střih na uplé hadí plesovky, tak jsem rozstříhala dederonové kombiné a použila jako vzor.

Jen jednou jsem navštívila profesionální krejčovou a to když jsem nemohla přijít na to, jak se šijí na flaušovém kabátě oboustranné dírky. Šila jsem snad všechno. Od pyžam přes šaty, rifle, džísky, zimní bundy, kombinézy, pánské košile, kalhoty až po saka. Nejraději ovšem plesové šaty. Každý rok jedny, někdy i dvoje. Největším problémem bylo sehnat hezkou látku. A navíc jsem potřebovala i levně. Nebyly ani second handy. V Těšíně jsem objevila obchůdek, kde bývaly zbytky látek ve výprodeji a prodávaly se na váhu. Tak např.bílý manšestr na kraťasy mne vyšel na 3 Kč, zip 1Kč 80 hal. A paráda byla hotová.

Občas jsem dostala nějaký vzácný kousek od spřízněné duše. Tak např. látku na focenou růžovou sukni mi podarovala manželova spolupracovnice. Ona ji dostala v balíčku ze Švýcarska. Psal se rok 1986 a neměla odvahu v tom chodit. Já jsem tak mohla jásat nad úžasným kouskem, co nikdo neměl. Model měl ještě korzetový živůtek a kabátek. S odstupem času jsem zjistila, že je to moc růžové najednou a pro focení jsem tedy raději zvolila zelené tílko. Vzácnou látku, tenkrát snad 100 let starou vambereckou krajku, jsem dostala od matčiny kamarádky. Ušila jsem z ní společenské šaty (na fotce ty černé u zelených dveří), se kterými jsem uspěla v amatérské soutěži švadlen Burdy a měla jsem tak i svou první fotografii v časopise. Bylo to v roce 2000. 

Pouzdrové zelenkavé šaty jsem ušila hned dvakrát, ještě i v bílé barvě pro nejstarší dceru. Mám je hodně ráda a nosím je už 15 let. Letos se vrátila mentolová do módy a jsem zase in :). Bílá zavinovací halenka s kolovou sukní je z madeiry. Ušila jsem si je před 22 lety za účelem první školní akademie, kterou jsem jako nová ředitelka školy pořádala pro rodiče a veřejnost. Tenkrát měla maminka pravdu, že jsem to přehnala. Kostýmek by se hodil více.

Co bys poradila ženám, které v odívání a vůbec hledání své ženskosti zatím tápou? Co tobě osobně pomohlo najít tvůj styl?

Je to krásná otázka, ale těžce najít správnou odpověď, protože každá žena je osobnost a jinak vnímá potřebu své ženství prezentovat. Když to přefiltruji přes své zkušenosti, tak bych řekla, že je dnes na ulicích málo vidět opravdové jemné ženskosti. Nemám ráda unisex módu a to ani při sportu. Nelíbí se mi, když vidím mladé slečny v sešlapaných, většinou ušmudlaných teniskách, riflích, které nerespektují typ postavy, v mikinách... Nelíbí se mi, když i v parném horkém dni má většina žen dlouhé kalhoty - a tak bych mohla pokračovat.

Co bych poradila ženě, která tápe? Podívat se do zrcadla ve spodním prádle a objektivně, což je na tom to nejtěžší, zhodnotit proporce své postavy. Základem je zbavit se zbytečných mindráků a to je někdy běh na dlouhou trať. Bylo by to další povídání. Pro správný výběr oblečení je podle mne nejdůležitější poměr trupu k délce nohou a poměr šíře ramen a hrudníku vůči bokům. A soudnost. Pak si musíme najít, co máme hezké a co chceme ukazovat - někdo dlouhý krk nebo štíhlé kotníky, někdo pěkná kolena a někdo třeba prsa... A nesmím zapomenout na držení těla a kultivovanou chůzi s pěkným kladením chodidel. I nejkrásnější šaty shoří na dámě, když je hrbatá, má vystrčené břicho, šmajdá špičkami dovnitř a rozhazuje rukama. Jenže jsme zase u toho sebevědomí. Musíme přijmout své ženství a svou vnitřní krásu a pak budeme zářit a chodit se zvednutou hlavou. Bude nám to slušet a nemusíme mít žádný model. Stylizování pak záleží na naší povaze, na náladě a na tom, v jaké životní etapě se nacházíme.

Je super, že se dnes opravdu může nosit všechno. A díky i za second handy. Já jsem asi už „stará škola“, tak navíc ctím správný typ oblečení pro danou příležitost. Beru to jako projev úcty k lidem, se kterými se setkávám. Tím, že jsem vhodně oblečená, mám pocit, že zvládám danou situaci. Navíc jsem prostě zdobička a mám ráda kolem sebe svou představu o „hezky“. To máme každá z nás jinak. Je to o povaze a o míře vkusu a také talentu pro estetiku.

Závěrem snad ještě pár rodinných mouder:

- rada mé babičky: můžeš být chudá jak kostelní myš a nosit pořád ty samé šaty, ale musíš vonět čistotou a mít v pořádku boty.

- rada tatínka : choď doma s knihami na hlavě a nešmajdej.

- rada maminky: buď sama sebou, stejně tě kvůli hadrům nebude mít někdo víc rád, spíš naopak a netrap se tím, co o tobě kdo říká.

Tak tak mně vychovali :).

Ještě něco z mé hlavy: mějte rády ženu v sobě a dovolte si ten přepych alespoň občas nechat se hýčkat. Nemusíte všechno stihnout, všechno umět a být dokonalé. Mějte rády sebe a své tělo. Bude to vidět a okolí vás bude vnímat jako krásnou.

Sofie jako "Kočka měsíce" ve Vlastě :)

Apokalypsa podruhé

Fotky z opuštěných kasáren (kdo neví, proč mám na očích peří a kde jsem vzala trenčkot, klikne ZDE), které jsme v červenci fotili s Petrem Louženským, jste už na blogu viděli - zbylo mi jich ale ještě povícero nezveřejněných, což je škoda, protože se dle mého soudu velmi vydařily. Tady je máte - a můžete se těšit na další (už s jiným tématem), které s Petrem chystáme...

Foto: Petr Louženský http://www.petrlouzensky.estranky.cz/

Vlny na dva prsty

Dnes bych vám ráda představila snadný způsob výroby pravidelných spirálovitých vln - vyzkoušeno i na mých jemných vlasech, na kterých jen tak něco nedrží (a kulmu na ně používat nemůžu).

1) Mokré vlasy vysušte tak, aby byly jen lehce vlhké. Případně navlhčete suché vlasy (používám prázdnou lahvičku s pumpičkou, do které naliju vodu a vlasy jemně posprejuji).

2) Oddělte tenčí pramen vlasů a namotejte od konce pramene na dva prsty (ideálně ukazovák a prostředník) do roličky až k hlavě. Vlasy namotávejte stále na jednom místě na prstech do vrstev, ne do spirály po celé ploše prstů.

3) Stáhněte roličku vcelku z prstů a pinetkou ji připněte k hlavě. Výsledek nemusí vypadat nijak úhledně, hlavně že se rolička nerozmotává a u hlavy drží... Na své vlasy potřebuji asi 20 pinetek.

 Používám tento typ pinetek - osvědčily se mi pinetky se zoubky

4) Po 4 hodinách (na mých dlouhých jemných vlasech), případně po dvou hodinách s pomocí fénu můžete rozbalovat - nejprve ještě nerozbalené roličky posprejujte lakem na vlasy, pak teprve rozbalte zkušební roličku, zda je opravdu suchá.

5) Ihned postříkejte lakem na vlasy, pak teprve lehce "rozeberte" prsty. Nerozčesávejte, to by se vlny příliš natáhly.

Výhody těchto vln: neničí vlasy, drží i na jemných vlasech, vytvoříte pravidelné jemné vlnky. Nevýhody: v pinetkách se špatně spí, proto tyto vlny na hlavě vytvářím jen v případě, že mám 4 hodiny času a mohu chodit doma s roličkami na hlavě :) Možná by se dalo spát ve verzi s pírky, to jsem ale ještě nezkoušela.

Vlny na mých vlasech vydrží dva dny - první den výrazné, druhý už jen jemně zvlněné, líbí se mi ale obě varianty.


Fotka z procesu tvorby - na jedné straně hlavy roličky, na druhé straně již čerstvě rozmotané suché vlny (ještě nerozebrané prsty).

A tady je výsledek:

Test punčoch na podvazky

Po velkém ohlasu na můj poslední podvazkový příspěvek "Jak na podvazky" jsem se rozhodla punčochám a podvazkům věnovat na blogu víc prostoru. Dnes vám tedy představuji další článek z připravované "podvazkové" série.

Jak jsem psala již dříve, osobně nejradši "lovím" vintage nylonky na e-bay. Ne každý ale účet na e-bay má a ne každého baví týden čekat, zda se podaří ulovit pár nylonek za dva dolary. Někdy je zkrátka nejlepší sednout si k počítači, nacvakat objednávku a o víc se už nestarat. Ostatně i já někdy potřebuji punčochy na běžné nošení (na to mi stačí i obyčejné pružné polyamidové punčochy s elastanem), hledám tedy sama zdroj jistější a dostupnější než e-bay. V minulém článku jsem uvedla několik odkazů na české e-shopy, žádný z nich jsem ale neměla v té době osobně ozkoušený, proto jsem byla ráda za vaše postřehy a zkušenosti.

Pro dnešní test jsem se vybavila 5 páry punčoch na podvazky z e-shopu Emanuela.cz a osobně je pro Vás otestovala a nafotila. U všech uvádím klady i zápory a beru v úvahu i pořizovací cenu (na levnější punčochy na běžné nošení nekladu takové nároky jako na ty dražší). Pro posouzení délky punčoch: měřím 168cm, velikost punčoch je M. Použité pásy: šestipodvazkový Kiss Me Deadly (Van Doren) a čtyřpodvazkový vintage pás z e-bay. (A kalhotky přes pás, ať to konečně někdo nafotí logičtěji, než je to v katalozích ;)

1) Fiore Justine - 20DEN, 158Kč, k dostání v černé

Bez zesílené paty a švu, kresba a jemnost řekla bych průměrná, punčochy jsou hladší horizontálně než vertikálně. Délka mi zcela vyhovovala, punčochy jsou pružné a tudíž pohodlné. Na běžné nošení je mohu zcela doporučit, díky vyššímu DEN odhaduji, že se hned nezatrhnou. 

2) Fiore Romance - 20DEN, 98Kč, k dostání v černé, bílé a tělové

Punčochy dle mého zkoumání srovnatelné s předchozím modelem Justine, jen lehce hrubší (rozdíl je ale patrný až při porovnání obou punčoch vedle sebe, pocitově je celkem zanedbatelný). Jediným výraznějším rozdílem je tak ornament na lemu a podstatně nižší cena - takže pokud vám dekor na lemu žíly netrhá, objednejte si tyto, jsou k dostání i ve více barevných variantách.

3) Veneziana Calze 15 - 15DEN, 138Kč, k dostání ve slonové kosti a červené

Kresba a jemnost lehce horší než u dvou předchozích typů, stále ale v průměru. Bez zesílené paty nebo švu. V barevné nabídce je bílá, ve skutečnosti ale spíš slonová kost, a červená. Opět mohu doporučit na běžné nošení, délka i pohodlnost zcela vyhovující (lem je ve skutečnosti širší než na na propagačním obrázku na obalu).

4) Veneziana Calze Roberta 6 - 6DEN, 129Kč, k dostání v tělové s černým švem

Z těchto punčoch jsem asi nejrozpačitější - jemnost a kresba vynikající, opravdu mě v tomto směru velmi mile překvapily. Pocitově se blíží nylonkám typu GIO, i když jsou oproti klasickým nylonkám pružné. Navíc cena není nijak závratná. Kontrastní šev a pata nejsou sice úplně puristické, původně byl šev součástí punčoch, které byly pletené na strojích naplocho a šev byl organickou součástí punčochy, nikoli dodatečně našívaný - ale budiž, později se kontrastní švy a paty vyráběly. V tomto případě se ale pokus o repliku punčoch se švem moc nevydařil - kontrastní chodidlo punčochy i šev jsou celkem dost hrubé, nápodoba point heel je také rozpačitá, šev končí nelogicky pod lemem punčochy. Tak já nevím - je to takový pokus na půl cesty. Pokud by byly punčochy beze švu a zesíleného chodidla, nakoupila bych si jich nadšeně tunu do zásoby, protože ve všech ostatních směrech jsou vynikající a nejsou drahé... Možná v celočerné variantě by punčochy vypadaly lépe, i tak by ale zůstala hrubost švu a chodila.

(na fotkách je také vidět, že jsou mi punčochy příliš dlouhé - příště bych si vzala menší velikost)

5) Novia - 20DEN, 36Kč, k dostání v tělové

Vzhledem k ceně jsem si ještě před testem říkala - proč ne, žena občas potřebuje úplně obyčejné punčochy na běžné nošení (navíc když má žena jako já psa, který jí s radostným zápalem punčochy programově ničí). A za 36Kč... Ale asi jsem už opravdu rozmazlená - já se v nich zkrátka necítila dobře. Připomínají mi strukturou legendární krepsilonky a na noze vypadají tak nějak "babsky". Takže tyto jediné zkrátka nedoporučuji.

Shrnutí: na běžné nošení bych celkem jednoznačně doporučila punčochy č.2 Fiore Romance za 98Kč, jsou také k dostání v největší barevné škále. Jsou pohodlné a kvalita ceně minimálně odpovídá, spíš ji podle mého názoru převyšuje. Doporučuji i punčochy č.3, pokud sháníte slonovou kost nebo červenou barvu. Nedoporučuji č.5 - punčochy Novia. A výrobcům punčoch č.4 asi napíšu dopis, ať se vykašlou na nápodoby FF stockings a začnou na český trh chrlit punčochy 6 DEN beze švu :)

Děkuji za pozornost, snad vám můj minitest přinesl alespoň nějaké užitečné informace. Opět budu ráda za vaše zkušenosti a tipy. A třeba zas časem otestuji další punčochy, které jsou na českém trhu k sehnání...

Aktualizace: zde najdete "Test českých punčoch na podvazky."

Tip sem, tip tam

Dnes nečekejte nic převratného, jen si tak piju čaj se zázvorem, poslouchám Ninu Simone, do toho koukám na fotky Geofa Kerna... tak proč se s vámi nepodělit.

Nina Simone, majitelka jednoho z největších hlasů nejen jazzu, ale snad všech dob - i kdybyste ji neznali jménem, možná vás trkne její interpretace amerického tradicionálu Sinnerman (oblíbená to skladba nejednoho filmového režiséra):

Další srdcovka - Feeling Good:

A teď ty slíbené fotky - Geof Kern je známý jako vynikající reklamní fotograf, ale já mám nejradši černobílé fotky - strohé, zároveň ale s nábojem (a někdy hravou absurditou):

http://www.geofkern.com



Zajisté tu k úplnosti chybí ještě nějaký literární tip: povídky pro mě donedávna neznámého irského autora  Williama Trevora "Andělé v Ritzu". Několik vhledů do lidské duše podaných zcela prostě bez zbytečného patosu, přesto v podobě formálně dokonalých a jazykově vycizelovaných krátkých povídek. Vřele doporučuji.

A ještě jeden můj portrét od mé milované Veroniky Balcarové (fotila ona, za černobílou úpravu jsem zodpovědná já, ale prý mi ruce neurazí)... a jdu spát, dobrou noc!

Proč mám ráda podzim (a barety)

... doslova vztato vlastně ještě pod-podzim, v našich končinách zvaný babí léto. Důvodů je hned několik:

- barvy a vůně
- čaj se zázvorem (v létě je na něj přeci jen horko)
- nové taneční kurzy
- i nejhorkokrevnější mohou nosit punčochy ;)
- barety!

A propos barety: už jsem tu psala, že je vášnivě ráda nosím? Asi stokrát, že? :) A podzim je pro nošení baretů naprosto ideální - baret zabrání rozfoukání vlasů, i když jsou rozpuštěné, vítr ho neodfoukne tak snadno jako klobouk, baret není tak teplý jako čepice a hlavně: barety jsou chic!

Tip pro nošení - noste ho vždy na stranu, případně stažený dozadu... Nic nevypadá hůř než baret rovně   "napařený" ve stylu Miss Vidlákov.

Ohoz: pletené šaty Only; baret, kabelka a punčochy e-bay; boty Topshop, kabát Mango, pásek noname ze sekáče
Lokace: šedá zeď u sousedů - tímto se omlouvám, že jim tam pořád lezeme, ale když ona je ta zeď na focení barevného oblečení nepřekonatelná :)
Foto: Manuela

Helen Rose

Rozhodla jsem se napsat několik článků věnovaných mým oblíbeným módním návrhářkám (i když stoprocentně nesdílím názor Gabrielle Chanel, že muž nemůže ženu ani pochopit, natož obléci, přesto jsou mými návrhářskými favoritkami převážně ženy) - a začnu hned jednou z módních královen, Helen Rose.

Helen Rose se proslavila zejména jako kostýmní návrhářka pro filmy společnosti Metro-Goldwyn-Mayer (to jsou ty filmy s uřvaným lvem na začátku) od čtyřicátých do šedesátých let, tvořila kostýmy hlavně pro muzikály, ale i historické filmy (v těch se nedržela striktně dobových materiálů či střihů a vytvářela spíš vlastní parafráze). Její tvorba se neomezovala jen na filmové kostýmy, navrhovala i módu určenou pro zákaznice mimo filmový svět, často ale nekladla mezi obě kategorie přísné dělítko a neváhala uvést své filmové návrhy do běžné konfekce (například římský plášť původně navržený pro film Quo Vadis). 

Navrhovala šaty pro mnohé tehdejší filmové hvězdy - Grace Kelly, Deborah Kerr, Esther Williams, Elizabeth Taylor či Lanu Turner. Právě prvně zmíněná Grace Kelly, nejprve americká herečka, později monacká kněžna, oblékla šaty navržené Helen Rose na svou svatbu (v nedávné době byla propírána podobnost svatebních šatů Kate Middleton právě s tímto modelem):

Tyto šifonové šaty Helen Rose navrhla pro Grace Kelly ještě v době její aktivní herecké kariéry (film Z nóbl společnosti):

A ještě jeden model pro Grace Kelly - tentokrát již civilní šaty pro kněžnu Grace:

Helen Rose velmi ráda pracovala se šifonem - ač je to materiál celkem náročný na zpracování, Helen si jej oblíbila pro jeho chování při pohybu a pro možnost docílit dramatického efektu (a zároveň zachovat jednoduchou siluetu). Jedny z nejznámějších šifonových šatů, které také zásadně ovlivnily historii odívání, vytvořila pro Elizabeth Taylor (film Kočka na rozpálené plechové střeše):

Styl Helen Rose nejlépe charakterizují její vlastní slova, kterými popsala šaty určené pro Elizabeth Taylor: "Když máte překrásný drahokam, zasadíte ho do jednoduchého rámu - nechcete od něj odvádět pozornost přemírou detailů." I když byla její práce do velké míry spjatá s filmovými kostýmy, její šaty nikdy nepůsobily těžce či přezdobeně. Kladla velký důraz na čistou siluetu a přirozenost.

Helen Rose byla osmkrát navržena na Oskara za filmové kostýmy, dvakrát jej získala za filmy The Bad and the Beautiful a I’ll Cry Tomorrow. Napsala svou autobiografii s výstižným titulem "Just Make Them Beautiful".

Krajinské Korzo

Máme tu v Budějicích jednu ulici... Krajinská se jmenuje a ač je nejfrekventovanější ulicí vedoucí k hlavnímu náměstí, po většinu roku je na ni neveselý pohled: z velké části politá popraskaným asfaltem, chodníky v jinak krásném podloubí zacpané stojany s vietnamskými hábky, což chodce pudí na silnici - kde ale celkem často projíždějí vozidla... Zkrátka Krajinská ulice je místo neutěšené a chodcům ne zcela přívětivě nakloněné. O víkendu se zde však odehrál malý zázrak zvaný Krajinské korzo - Prostor pro všechny o.s. a Free Production ve spolupráci s městem a sdružením CBArchitektura proměnili ulici k nepoznání. Místo asfaltu travní koberec, stromy, sochy Michala Trpáka a namísto pár otrávených kolemjdoucích ulici zaplnily rodiny s dětmi a skupinky lidí, všichni nalákáni nepřetržitým programem: artisty, divadelníky, tanečníky a hudebníky - za sebe musím nejvíc vyzdvihnout mé milované Swing Trio Avalon a manžele Fojtů (díky nim naprosto jasně vím, že se musím naučit Lindy Hop!). Díky moc všem, kdo se na akci podíleli a za ten zážitek, že Krajinská ulice může být krásná a živá. 

(pouzdrové šaty Orsay a sako Topshop jsem si vzala až odpoledne - dopolední verzi, světlé hedvábné šaty, jsem si polila červeným vínem...)