23. 10. 2019

Proč podporuji cizácký svátek

Pryč s americkým Halloweenem! Sem s českými Dušičkami! Neoblékejte děti za zlé démony, podporujete satana!

No... když pominu, že Halloween je původem evropský, ne americký, a s Dušičkami se jedná o dva rozdílné, byť navazující, svátky -  proč nemůžeme slavit obojí, nebo zkrátka kdo co chce? Dovedu si představit Santu, jak se v obýváku mydlí s Ježíškem o to, kdo z nich naježí/nasantí dárky pod stromeček, ale jak si konkuruje veselá párty ve strašidelných maskách s tichým rozjímáním u hrobu o dva dny později?

Nikoho asi nepřekvapí, že se ráda převlékám a že k přeměně na zombíka nepotřebuji čekat rok na Halloween - nicméně je mnohem větší legrace potkávat ve městě nebo na párty spřízněné maškary. Nesmí chybět ani tradiční pivo v restauraci nebo hospodě, kde žádná párty neprobíhá a vyplašení hosté sledují, co nám odpadne do piva.

Zklamáním byla ovšem loňská halloweenská párty, na kterou byl sice vyhlášen vstup pouze v maskách, na místě ovšem převažovaly velmi mladé slečny, jejichž jediným kostýmovým prvkem byla kočičí ouška na čelence nebo pár flitrů na tvářích. Byla jsem v silném pokušení je drobet nakousnout, aby jim přirozená zombifikace vytvořila slušnější kostým.

Letos se doufám podobná blamáž nebude opakovat, i proto podporuji všechny poctivé zombíky, čarodějnice a další havěť! A co vy? Slavíte Halloween, Dušičky, obojí nebo ani jedno?











19. 10. 2019

Pozdrav mezi roky

Milí moji (už to oslovení mi připadá trochu jako samomluva, kdo ví, jestli tu na opuštěném blogu ještě někdo straší),

tenhle příspěvek po třech letech má jediný důvod: poděkovat vám. Je to pro mě neuvěřitelné, ale dodnes se setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že blog rádi četli, jedna neznámá slečna mi poslala z ničeho nic krásnou sukni, protože ji našla nevyužitou doma a vzpomněla si, že mně by se asi líbila, dodnes najdu v nějaké aktuální diskusi sdílený odkaz na své punčochové testy... Zkrátka mi dodnes dělá radost, jak se blog zapsal nejen do mého života, ale i do těch vašich. 

To je vlastně všechno, co jsem vám chtěla říct - ale aby to nebylo tak chudé, přihodím pár fotek z tohoto léta a začátku podzimu:

A začnu hned tématicky larpem z amerických 50. let "Příliš krátká neděle" - uznejte, ten jsem si nemohla nechat ujít. Hrála jsem Christine Hartsdale, krásnou naivní herečku zcela bez talentu, zato ale s rodiči u filmu. To nemohlo dopadnout špatně! 


I letos jsem se samozřejmě účastnila Juntownu ve své zmutované srní podobě - zde vidíte naši svatou srní trojici objektivem Hannyy Karea.



Říkal tu někdo steampunkový dýchánek? Na ten do Prahy přijeli i piráti z jihu po Vltavě:


Na skok do rakouských Alp a do Itálie s Karolinou Ryvolovou, autorkou těchto dvou fotek:



A kde že jsou ty Alpy? Tady: (první foto Neira Lohikäärme)



Balkán v Bratronicích - to je vyhlášený Bratronický bašavel. Vytančila jsem se z lidské podoby a bylo to skvělé!


Když už mluvíme o tanci, tady jedna má temnější stránka ve vystoupení na hudbu od skupiny Ulver na pražské akci Body Beat:



V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. A já tu žiju a tančím a posílám pozdravy z jihu, ať už jste kdekoli. That's all, folks :-*  



4. 6. 2016

Pecha Kucha Night

Hned na začátek tohoto příspěvku krátká scénka (volně převyprávěno a redakčně kráceno):

Sedím si tak u počítače a píše mi Mirek Vodák, architekt, zakladatel spolku CBArchitektura a velmi aktivní organizátor všeho možného:

MV: "Dobrý den, nechtěla byste vystoupit na Pecha Kucha Night?" (a přikládá odkaz)

já: (klikám na odkaz, slyšíc o PKN prvně v životě - aha, přednáškový večer architektů a designérů, jasný) "Dobrý den, proč ne,  moje cena za taneční vystoupení je taková a taková, nabídku tanců najdete zde."

MV: (zřejmě zaražen mou natvrdlostí) "Jen bych to upřesnil, že ne jako tanečnice, jak jste zvyklá, ale jako přednášející."

já: (ahaaaa - cože?) "Ach tak! Vidím "vystoupení" a odpovídám hned automaticky." (Následuje tentokrát neletmé pročtení stránek a panika, o čem že to budu vůbec přednášet.)


Možná jste chytřejší, než jsem byla v době promluvy já, a víte, co Pecha Kucha Night je, možná jste se dokonce některé z nich účastnili. Pro ty, kdo na tom jsou stejně, jako tenkrát já, malé shrnutí:

Pecha Kucha Night je přednáškový a setkávací večer s pevně daným formátem: každý přednášející má k dispozici 20 obrázků, každý z nichž se automaticky promítá na plátno po dobu 20 vteřin. Přednášející se tedy nemůže zapovídat (což byla zřejmě původní motivace vzniku večera) a pro dobro své i posluchačů je nucen vyprávět pěkně svižně. Tento formát vznikl v roce 2003 v Japonsku - Pecha Kucha je prý slangový výraz pro žvatlání a blábolení - a bleskově svou oblibu rozšířil do celého světa. (Více se dozvíte zde: http://www.pechakucha.org )



Ta českobudějovická se odehrávala v prostoru haly starého nákladového nádraží - organizátoři halu museli nejprve vyčistit od nánosů odpadků a vůbec ji celkově zušlechtit, přednáškový večer tak získal další přínosnou vrstvu (a prostor nádraží jednu vrstvu ztratil). Sešlo se zde mnoho zajímavých lidí na straně přednášejících i posluchačů, mě nejvíce zaujaly následující příspěvky:

  • Máša Dudziaková o propojení lidského těla a technologie vytetováním QR kódu, do kterého můžete na veřejně přístupném internetovém rozhraní nahrávat libovolná data (zatím se tam objevily mimo jiné fotky ze svatby, Máchův Máj a gay porno)
  • Mansour al Rajab, syrský lékař, který vyprávěl o vybombardování své špičkově vybavené nemocnice - dovolil si totiž ošetřovat nejen provládní pacienty, ale i ty povstalecké
  • Josef Lazar se svou hořce vtipnou prezentací životního osudu vědce (dva nezapomenutelné černé slidy "...a pak přišlo období temna.")
Musím se ale včas zarazit, jinak bych postupně vyjmenovala všechny přednášející - každý byl svým způsobem inspirující. 



A o čem jsem, po překonání stádia paniky, nakonec přednášela já? Spojila jsem svou tanečně-lektorskou praxi s módou a svých 6 minut a 40 vteřin věnovala propojení rovného držení těla a módního průmyslu (podrobněji jsem se tématu věnovala v psané podobě na Módním pekle: http://www.modnipeklo.cz/clanky/nova-norma-hrbatosti/ ). Přednáška snad zaujala, o přestávce za mnou dokonce přišla paní, abych jí postoj porovnala :)




Více o budějovické verzi Pecha Kucha Night se můžete dočíst zde: http://pechakuchacb.cz
Fotografie z večera vytvořil Jakub Cejpek: http://www.cejpek.com



30. 5. 2016

Červený hadr od býka

Má drahá přítelkyně Stáňa mi ušila sukni. Rudou kolovku. A jsem z ní nadšená natolik (z té sukně totiž, ale vlastně i ze Stáni), že ji nejen všude nosím, ale donutila mě po uherském půlroce napsat příspěvek na blog.

K jakým příležitostem se červená sukně hodí?

1) Na povlávání ve větru v zahradách Pražského hradu.



2) Na promítání Pomády pod širým nebem. V Cadillacu!


3) Na svatbu probíhající přes den (děkuji za laskavé svolení zveřejnit fotku nejkrásnější nevěstě Kačce, foto Tomáš Valenta).


4) Když se koketně potuluji po klášterech. (foto Lukáš Kenji Vrábel, vizáž Veronika Špoková )



5) Na to, abych s autorkou sukně, v býku narozenou Stanislavou, ladila!


P.S. A je ze mě gif. Tak dík, Anet!



15. 10. 2015

Půlroční report

Milí moji čtenáři a čtenářky,

odpusťte půlroční hibernaci - nezahynula jsem, nevydala jsem se na moře a nestala se námořníkem, leč dělo se tolik věcí (valnou většinou pozitivních), že mi nezbývalo soustředění k jejich zachycení. Co jsem se tedy za tu dobu naučila?

1) Naučila jsem se, že motivace je základem veškerého pokroku. A že natáhnout luk, zamířit a vystřelit může být problém - nicméně že každý problém zmizí v momentě, kdy vám váš trenér místo terče na balík slámy pověsí tři špekáčky řka, že dokud je netrefíte, budete bez oběda.


2) Naučila jsem se, že se není třeba bát apokalypsy - protože i po ní si můžete užít spoustu zábavy. A pokud budou v té době vycházet i časopisy, můžete se v nich zcela nečekaně ocitnout.






(foto: Lukáš Makovička; Broken photography; Marius Sachtikus; časopis Pevnost - všechny fotografie jsou ze skvělého festivalu Junktown )

3) Naučila jsem se, že hadi jsou milí, přítulní, teplí... ale zatraceně těžcí! A že pokud máte štěstí, nevnímají vás jako kořist, ale jako strom - takže místo rukou máte větve a musíte sebevědomě vytvářet iluzi pevného dubu. A že hadi vám na to stejně neskočí a při focení se budou odhodlaně plazit ze záběru.


(foto: báječná a jedinečná Lucie Kout)

4) Že máme v Budějovicích skvělou restauraci Doodles, kde je doopravdický Jukebox na gramodesky - a když tam přijdete v pin-up šatech a budete dělat "Jééé!", tak se nad tím nikdo nepozastaví!



5) Že žít ve Francii 18. století není žádný med - samé intriky, ilumináti, frondisti a jiné bestie. Nebo dokonce TA Bestie. Pokud tedy existuje. Všechno tuto (a mnohou jinou) zábavu jsem mohla zažít během čtyř dnů na výpravném historickém LARPu De la Bete na zámku Valeč u Karlových Varů v roli Henriette Colbert.






Tímto mé shrnutí prozatím končí, i když učení zdaleka konce nemá. Moc vám děkuji za všechny zprávy a vzkazy, vážím si jich!

Channah

6. 5. 2015

Výhody kočičího deštníku

Dnešní den propršel, ze změny tlaku mě rozbolely nedávno operované osmičky, zkrátka den, kterému by nikdo nehodil ani zlámanou grešli.

Nebo také:

Dnešní den propršel, proto jsem mohla poprvé vytáhnout svůj kočičí deštník - tvar zvonu zaručí, že vám na hlavu nenaprší ani ze šikma, přes deštník vidíte, tak vás nesrazí nečekané kolo či auto a hlavně: vykukují z něj dvě kočky! Je krásné jaro, tedy čas lehkých šatů a sukní, konečně! A po dvou týdnech se můžu normálně najíst a nemám tvář jak hamižný sysel. Zkrátka: nádherný den! :)

Mám pro vás po delší době zas jednu pozvánku - 16.5. pořádám v Budějicích charitativní taneční večer Aiwa! hafla. Vstupné i výtěžek dražby podpoří Poradnu Eva, která pomáhá ženám v těžkých životních situacích. Ráda vás v divadle SUD uvidím!

(sukně Morgan, bunda a triko Mango, deštník z Botovo.cz)




22. 4. 2015

Cat Can Dance

Restaurací s prostorným tanečním parketem se k tónům rock and rollu přidává tiše svůdné šustění spodniček a klapot podpatků. Pánové zdobí klopy svých sak květinovou broží, kterou obdrželi hned po příchodu, dámy si mohou vybrat mezi květinou do vlasů či připnutou na šaty. U stěny láká chuťové buňky třípatrový podnos s barevnými cupcaky - jsou tu jen na ochutnávku, vlastní várku je možné získat v charitativní dražbě v průběhu večera. Vše nasvědčuje tomu, že jsme se ocitli v Americe let padesátých - skutečnost ale prozradí česky pronášené věty galantních rozhovorů a prostor historické restaurace Pražan na Holešovickém výstavišti.

Celou událost uspořádala jedna výjimečná osoba - Klára Kla Skokanová. Ta se totiž rozhodla, že na své narozeniny chce pořádnou oslavu, namísto dárků pro sebe si ale přála dárky pro toulavé kočky. Veškerý výtěžek z večera tak šel na nadaci Devět životů (přispět můžete i vy, nepotřebujete k tomu ani narozeniny) - Kláře a jejím spoluorganizátorům se podařilo vybrat přes 15 000 Kč! Největší podíl na té úžasné částce měla dražba uměleckých předmětů a služeb (cupcaky patří do první kategorie).

Bylo mi ctí přispět svou troškou do kočičince a zatančit na večeru jako půlnoční překvapení s fúzí burlesky a orientu. Krásné fotografie nafotili Tymur a Ondra Pěnička - oběma fotografům mnohokrát děkuji!