17. 3. 2015

Tenkrát na peroně - postapo festival

Přišla jsem k tomu jak slepý k radioaktivním houslím - bavila jsem se s kamarádkou o svém nečekaně zrušeném programu na sobotu, když tu z jejích úst ledabyle zazněla ona osudová věta: "Tak se mnou pojď na postapo festival." A já, stejně ledabyle, opáčila: "A tak jo!" a jala se gůglit, co to proboha vlastně je zač. Kdo kdy hrál nějaké počítačové hry s postapokalyptickou tématikou či zhlédl filmy typu Mad Max nebo Vodní svět, povytáhne nad mou neznalostí opovržlivě obočí, nicméně já byla postapo tématikou dosud skutečně neozářená.

Nicméně jsem pilně studovala a během tří dnů byla nucena dát dohromady svůj postapokalyptický kostým - není dokonalý, na místě jsem pochopila, že je příliš ze škatulky. Po apokalypse nemůže být člověk nažehlený a čisťounký, musí víc improvizovat a nahrazovat chybějící kusy oděvu a výstroje tím, co skládka dá. Musím ale podotknout, že v průběhu akce se můj úbor stával čím dál více autentičtějším - ať už lehkou vrstvou prachu, zakoupením několika drobností na krk (vévodí jim pojistka od ručního granátu) či omotáním šátku kolem úst (opět čistě praktická záležitost v prašném prostředí).

Co se ale vlastně na Letné, kde se postapo festival konal, ve skutečnosti dělo? Musím se přiznat, že má matná očekávání zahrnovala skupinku divně oblečených mladých lidí, kteří se budou na místě honit a hrát jakousi hru, které stejně nemám nejmenší šanci porozumět. Realita předčila mé rozpačité představy mnohonásobně: festival měl do rozpačitosti daleko a jedna zajímavá položka programu střídala druhou. 

Musím zmínit:

- skvělou přednášku Míši Bušovské o černobylské zóně. Míša je místní průvodkyní a vyprávěla nám tolik fascinujících příběhů a postřehů, které jsou pro ni v zóně běžné, ale nás posluchače mrazily. Díky ní vím, že nesmím v zóně chodit po mechu, jíst ohryzky od jablek (okousat jablko můžu!) a chodit do sklepů!

- improvizační divadelní vystoupení skupiny Paleťáci (diváci zvolí téma - například "taktické početí" a skupina si musí poradit, jak nejlépe dokáže)

- Jugger neboli Krutou hru (originál pochází z filmu Blood of Heroes) - neustále jsem kamarádku přemlouvala, ať si jdeme sednout do první řady, že jsem takovou hru ještě hrát neviděla. Moudře odvětila, že ona ano, a právě proto trvá na tom, že půjdeme minimálně do třetí řady.

- bazar postapo předmětů - je libo respirátor, pojistku od granátu, pečenou krysu či radioaktivní plakát?

Festival zdárně pokračoval večerními koncerty, o něž jsem bohužel přišla, neb jsem již svištěla domů. Děkuji všem pořadatelům a všem fajn lidem, které jsem na festivalu potkala. Příště přijdu zas a slibuji, že můj kostým bude obsahovat více děr, chráničů a obvazů! 

Lissa a Channah, foto Danny Worm

 Channah, foto Lissa

 Lissa a Channah, foto Patrik Cvak

Krutá hra, foto Channah

8. 2. 2015

Japonské dny

Tento víkend probíhaly v Budějicích Japonské dny pořádané jazykovou školou Akai Kiku. Sled přednášek i praktických seminářů mě obohatil o následující zjištění:

1) Umím si vyrobit Kanzashi kytičku - díky skvělé lektorce Lence Tůmové vím, že to dokážu, proto to netřeba dokazovat dalšími pokusy. A má kytička je krásná, když se na ni díváte ze správného úhlu a vzdálenosti.

2) Umím složit origami jeřába. Když v Japonsku někdo vážně onemocní, přátelé složí 1000 papírových jeřábů a daná osoba se uzdraví. Důrazně svým přátelům doporučuji, ať nechoří. Než bych složila 1000 jeřábů, mohla bych začít skládat papírové věnečky.

3) Vím, že jukata není kimono, ale odlehčená letní varianta. A také již vím, že když mě vyfotíte v jukatě z podhledu, budu vypadat spíš jako oteklý Buddha ;)


4) Z přednášky o postavení žen v Japonsku jsem si odnesla to, že dříve Japonky stejně jako muži vládly, rozváděly se a pokud byly nevěrné, nedělala se z toho kdovíjaká věda - ale pak přišel buddhismus a konfucianismus a měly utrum... A také díky tomu, že se za dávných dob naučily zjednodušené písmo (protože to složité bylo určené jen pro muže), převálcovaly muže v psaní knih. 

5) Na přednášce o japonských zahradách jsem se dozvěděla, že Japonci sbírají kameny, které jim připomínají japonskou krajinu (obvykle hory, hory s jezerem, hory s vodopádem - vzácněji i kameny ve tvaru postav, zvířat, chatrčí atd.), vyřezávají pro ně speciální podstavce a ty obzvláště ceněné kameny dědí z generace na generaci. Celý ten kamenový koníček se zove "suiseki" a vypadá nějak takto:


A pozor, v Čechách máme naleziště vhodných suiseki kamenů, neb nejsou oproti Japonsku vysbíraná. Vzpomeňte si na to, až půjdete na procházku, a rozhlížejte se kolem sebe, zda neuvidíte v nějakém kamenu horu Fuji!

6) Díky Ivě Czyžové nepropadnu panice, když si na trhu koupím meloun a nebudu mít po ruce síťovku! Sundám z krku šátek, vykouzlím furoshiki "melounový úvaz" a tradá... Krom melounu si poradím i s dvojicí knih (zabalím jako apartní taštičku s uchem), jednou či dvěma láhvemi a libovolnou krabičkou. Poznámka pod čarou: pokud vám věnuji láhev vkusně zavinutou do šátku jako do kimona, dle japonské tradice mi máte šátek posléze vrátit! Láhev můžete samosebou vypít ;)


(furoshiki v mém podání: dvě láhve, dvě knížky a "melounový úvaz" na míčku)


25. 12. 2014

Aiwa! festival 2014

Pravidelní čtenáři již znají důvod každoročně se vyskytující podzimní blogové letargie - je jím taneční Aiwa! festival, který společně se svou taneční skupinou Aiwa! tribe pořádám v Č. Budějovicích. Festivalové přípravy trvají v podstatě celý rok, v tomto období již máme zamluvený sál a domlouváme hosty pro rok následující. 

Vrcholem festivalu je večerní galashow, celodenní program ale zahrnuje otevřenou taneční scénu, bazar s orientálním i rukodělným zbožím, indickou kuchyni, čaj a sladkosti, následující den pak probíhají semináře a přednášky.

Fotografie prý často řeknou víc než tisíc slov (a video zřejmě ještě víc), tak tady je máte:


Sestřih z večerní Aiwa! show (video Jan Búda, sestřih je mým dílem)


Sestřih z denního programu (video i střih jan Búda)


Fotografie z večerní show (foto Jiří Tvaroh)
- vybrala jsem jen několik, na kterých figuruji - všechny najdete třeba ZDE








A jedna koláž fotek z odpoledne a druhá ze zákulisí galashow:
(foto Daniel Král a Jiří Tvaroh)


Pokud by vás zajímalo více informací o minulých ročnících, stránky festivalu najdete zde: http://aiwafestival.webs.com

21. 12. 2014

Chat Noir

Tyto fotky vznikly spoluprací s velmi milou a neskutečně trpělivou fotografkou Vlaďkou Mrázovou (http://www.vladkahollova.com), která mě oslovila a vydaly jsme se spolu fotit do českobudějických uliček (a nakonec skončily v Café au Chat Noir na náměstí). Při tak příjmeném focení máte spíš pocit, že jste zašly s kamarádkou na kávu, ani si nevšimnete, že se tu a tam ozve jemné "cvak". Focení sice probíhalo již dříve, s trochou nadsázky bych se ale mohla za stávajícího počasí v podobném modelu vypravit i na vánoční trhy...

Před několika dny pronesla má přítelkyně Hanka inspirativní myšlenku: "Jedna z nejhorších věcí, kterou žena může udělat, je být nijaká." Dovolila bych si doplnit, že to platí i o mužích. Bát se vyčnívat, lišit se, projevit se, ať už v názorech, životním stylu či vzhledu. To by mohlo být i mé přání do nového roku: nebojte se být své (a sví) - stojí to za to :)






12. 12. 2014

Kdo si hraje, nezlobí

Jsem fascinována - zakoupila jsem si kus oděvu zvaný "multifunkční šaty". Jsou to dlouhé šaty z viskózy s příměsí lycry a jak už název dává tušit, můžete je obléci na sto a jeden způsob. Dnes jsme si tedy s nimi začala hrát a naše společné hrátky nejsou zdaleka u konce. Byla jsem bohužel přerušena nemístně brzkým stmíváním (slunovrate, kde vězíš?!), fotky s korzetem jsou tedy již značně rozmazané. Pokračování mé šatové kombinatoriky nastane při nejbližší možné příležitosti, multifunkční šaty jsou nyní mým oblíbeným hlavolamem :) Omluvte sníženou přítomnost bot, chyba není na vašem přijímači!


(no jo, zas jsem se vrátila ke své oblíbené střapaté ofině)

1. 12. 2014

Anglická zima

Drazí čtenáři,

Aiwa! festival jsem zdárně zvládla (poreferuji pak v samostatném příspěvku, jen co budu mít k dispozici všechny fotografie) a nastal každoroční přelom v mém roce, kdy se po festivalovém vypětí proberu z kómatu a s údivem zjišťuji, že existují takové věci jako zima, Vánoce, či posezení u čaje s osobami blízkými.

A je zas i trochu času na módu - každou zimu řeším dilema, jak zároveň nezmrznout a vypadat alespoň trochu k světu. Letos mi naděje na skloubení těchto dvou aspektů svitla ve chvíli, kdy jsem ve Frontu ulovila kabát Karen Millen z nádherné vlněné anglické látky. Je elegantní, teplý, skvěle se kombinuje a jeho střih nepatří k těm úplně všedním (raglánové rukávy na ramenou překrývá široký límec - což mé postavě hoví, neb má útlá ramena nějaké to rozšíření snesou). Tentokrát jsem se rozhodla pro ladění do lehce loveckého stylu (přidáním zelené a hnědými koženými doplňky). Už si ale chystám doplňky v tyrkysové, petrolejové (sháním petrolejové kožené rukavice v malé velikosti - kdybyste někde zahlédli, křičte!) anebo decentnější vínové. 

Jak se připravujete na zimu vy? Máte nějaké zaručeně hřejivé záchranné kusy oděvu, které ve vás vzbuzují mírný optimismus, že do jara přežijete? 

Vaše Channah






3. 11. 2014

Podzimní proluky

V posledních dnech jste zde na mnoho příspěvků nenatrefili a vězte, že do 22.11. bude jejich počet spíše skomírat - po roce se opět blíží taneční Aiwa! festival a já přepínám na nouzový režim. Pro jistotu ale hlásím, že mi nic nechybí ani nepřebývá a zkrátka tančím se životem. A pro vás mám alespoň několik krásných fotek jako vzpomínku na konec léta.

Foto: Lucie Lorková https://www.facebook.com/bylucool?fref=photo