Letos v červnu slaví můj malý blog rok své existence. Možná je načase zamyslet se, proč ho vlastně už rok píšu a fotím - když pomineme egoistické a narcisistní důvody (které by asi na roční přispívání nestačily), zbydou hlavní důvody dva: to, že mě mrzí, jak málo pestrosti a odvahy vidím denně na ulici, a zadruhé reakce vás, čtenářů. Komentujete, píšete, "likujete" na Facebooku. Někdy jsou komentáře pozitivní, někdy ne, ale všechny jsou pro mě cenné (snad jen kromě těch zbytečných urážlivých, ale to už jsou holt ty "internety" :). Konstruktivní kritika mi pomáhá vylepšit svůj styl, který stále hledám, a pozitivní ohlasy mi říkají, že některé z vás inspiruji a díky mému blogu třeba našly odvahu nosit to, co chtějí. Za to všechno děkuji.
Na různých diskusích o módě a oblékání zaslechnete často názor, že jde o povrchnost, zbytečnost a tak dále - zkusila jsem sama za sebe formulovat, proč mi to, co si lidé na sebe oblečou, připadá důležité:
"Na módu nemám čas ani peníze, zajímají mě jiné důležitější věci." (anonymní autor)
Proč ne - já se o módu taky celkem nezajímám, tedy módu ve smyslu "co je trendem letošní sezóny". Zajímá mě vytvoření osobního stylu, toho, co o sobě svým oblečením říkám. Což je vlastně v rozporu s módními trendy - pokud se jich budu otrocky držet bez ohledu na svou postavu a sebe sama, neříkám o sobě nic jiného, než že se vlastně moc neznám, nebo se bojím vyjádřit. Něco jiného samozřejmě je, pokud se podívám, co se zrovna "nosí" a vyberu si z toho to, co mi vyhovuje.
Co se týká času a peněz - mně osobně oblékání a nakupování (hlavně v sekáčích) baví, takže jím strávím asi víc času, než někdo jiný. Rozhodně to ale není středobodem mého života, mám spoustu jiných aktivit a zájmů. Přesto si nemyslím, že člověk, který má na sobě nepadnoucí nebo nenápadité oblečení, má jen málo času a peněz. Minimálně nákup oblečení čas od času řeší každý a rozhodnutí, jestli si do šatníku pořídím světle modré vyšisované džíny s dírou, nebo třeba černé džíny bez díry či sukni, zabere času i peněz stejně. Vyžaduje ale něco jiného - nemít v hlavě zapnutého "autopilota", ale začít uvažovat o svých volbách s ohledem na to, kdo vlastně jsem nebo jaká chci být. Tenhle autopilot se neprojevuje zdaleka jen v oblékání, přenecháváme mu často volbu toho, co budeme jíst, na co se budeme dívat v televizi, co (a jestli vůbec) budeme číst, jak bude vypadat náš byt, jakou práci si zvolíme... Pokud by všichni lidé najednou přepnuli na "manuál" a zeptali se sami sebe, co se jim líbí a co chtějí, věřím, že by nenápaditost a ubitá šeď vymizela. A znovu k penězům - právě na svém blogu se snažím ukázat, že to jde i za málo peněz, mé "outfity" se obvykle pohybují se vším všudy mezi 500-1000 korunami.
Pokud tedy má můj blog mít nějaké "poselství", pak by jím bylo: "Vypněte autopilota, nebojte se experimentovat a zkuste najít styl, který vás vyjadřuje. A to nejen v oblečení."
To vám ze srdce přeje Channah.
(foto Petr Louženský)