Možná jste to před přečtením tohoto článku netušili, ale jedna z věcí, které musíte stihnout do 15.9.2013, je návštěva výstavy Raqiba Shawa v Rudolfinu. A to jako proč? (ptáte se možná). Přinejmenším proto, že na žádné jiné výstavě jste neviděli tolik třpytek a penisů pohromadě. Pokud by to snad jako důvod nestačilo, uvedu pár dalších.
Raqib Shaw je indický umělec vytvářející obrazy inspirované mytologií různých kultur - najdete v nich odkazy na staré kultury Řecka, Říma, Persie, Indie, ale i nám mnohem bližší reference na křesťanství - přesto nemusíte být hinduistou ani religionistou, abyste jeho obrazům porozuměli. Raqib Shaw sděluje poměrně komplikovanou formou myšlenky zcela prosté, odkazující k našim základním pudům a pravzorům (a činí to s pořádnou dávkou nadsázky až potměšilosti).
Pokud byste šesti sály výstavy prosvištěli na segwayi (Proč je jich proboha v Praze na chodnících tolik? Co se stalo se starou dobrou chůzí?), zřejmě byste se podivili, co proboha v Rudolfinu dělají pestrobarevné obrazy hojně zdobené třpytkami a blyštivými kameny. Pokud byste přeci jen zastavili, možná byste si všimli značně neobvyklého stylu malby - konturami ohraničené plošky jsou vyplněny smaltem, průmyslovými kovovými barvami, malba má výraznou strukturu a je velice detailní - často má každý kousek ornamentu svůj vlastní vzor, odlišné zdobení, květiny se proplétají s antickými sloupy, ty jsou zas doslova obmotané zvláštními postavami... A safra, ty postavy. Nyní jste se už dosyta podivili neobvyklé technice a začínáte vnímat obraz jako celek. Co se to probůh na těch obrazech vlastně děje?
Obrazy zprostředkované internetem nebo ukázky, které jste snad viděli na
plakátě, vás nemohou připravit na to, co se na vás vrhne ze stěn Rudolfina. Tak třeba ten svatý Šebestián - řvoucí napůl zvířecí postava připoutaná šlahouny z vlčích máků k rozpadajícím se korintským sloupům. Kolem poletující (zdaleka ne roztomilí) andílci v podobě uřvaných paviánů ostřelují jeho klín (taktéž řvoucí - bolestí či rozkoší?). A ano, to vše bohatě doprovázené třpytkami a vrstvami zářivých barev. Dere se vám na mysl slovo kýč? Autor si zjevně z takových škatulek vrásky nedělá - a naservíruje vám devítimetrový výjev ztraceného ráje (olej, akryl, email, třpytky, štras na březovém dřevě), který by přiměl i Hieronyma Bosche zamyslet se nad tím, zda jeho vlastní obrazy nebyly ještě příliš krotké.
Ornament ve mně obvykle vzbuzuje pocit řádu a souladu - Raqib Shaw ornament
využívá jako podstavec, na který (někdy i doslovně) vrší obrazy brutality,
sadistické sexuality a rozpadu. Není to pochopitelně veselý pohled na naši civilizaci - ale je v mnoha ohledech velmi výstižný. Ono je i v reálném životě těch načančaných řvoucích paviánů někdy až k úzkosti příliš... Ještě jedna poznámka na závěr - výstava, připravená ve spolupráci s autorem, je opravdu citlivě uspořádána s ohledem na symetrii jednotlivých obrazových cyklů (dozajista vám naskočí asociace s deskovými oltářními obrazy). Jsem opravdu ráda, že mělo Rudolfinum dost odvahy tuto výstavu přinést do Čech - není to opravdu něco, co byste v oněch důstojných prostorách na první pohled čekali. A to je dle mého mínění jedině dobře.
Více o výstavě zde: http://www.galerierudolfinum.cz/cs/exhibition/raqib-shaw
P.S. Pro vás, kdo jste se těšili na módu a vyskočila na vás (ještě navíc tak prapodivná) kultůra: zelené šaty, které jsem si na výstavu vzala :)
.jpg)
.jpg)
