Chvilka poezie aneb překladatelovo trauma

Varování: pokud je pro vás slovo "poezie" impulsem k ukončení konverzace, jděte zavčasu pryč. A vám pěti, kteří jste tu zbyli, děkuji za pozornost :)

Už jsem zde na blogu kromě své posedlosti oblečením prezentovala i své další obsese: tanec a fotografii. Přichází na řadu poezie - nebojte se, nebudu vám tu recitovat o rudé hvězdičce, co září v kalendáři, chci se s vámi podělit o svou překladatelskou frustraci. 

Překládat cokoli je úkol nevděčný a traumatizující, v případě poezie až sebevražedný. O přeložené básni se právem říká, že je jako žena: buď je krásná, nebo věrná. A pokud se navíc pokoušíte překládat poezii básníka, kterého máte z duše rádi, trpíte trýznivými výčitkami svědomí, že jeho výtvor svým překladem vraždíte. 

Přesto jsem si dovolila vztáhnout ruku na básně jednoho z největších českých básníků, Jana Skácela - a vím, že riskuji, že mě pan Skácel bude chodit za tu drzost strašit. Původně jsem jen chtěla přiblížit Skácelovy básně svému holandskému příteli a neobjevila žádný použitelný překlad do angličtiny (našla jsem tedy jeden přeložený výběr, ale ne těch básní, která mám nejradši, a upřímně mě ani moc nenadchl). Nejprve jsem narychlo přeložila jednu báseň, ale nedalo mi to a začala jsem přepisovat, přemýšlet, přepočítávat... a už jsem se vezla. Vím, že překlad nikdy nedosáhne krásy originálu, zvlášť ne ten můj. A přesto se do toho nerovného boje pouštím znovu a znovu, zápasím se slovy a doufám, že mi pan Skácel odpustí... :)

Píseň o nejbližší vině Jan Skácel Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil a někdo zabil moudivláčka a kdosi strašně ublížil A potom mu to bylo líto a do dlaní tu vodu bral a prohlížel ji proti světlu a moc se bál a neubál A držel ale neudržel tu vodu v prstech bože můj a v prázdném lomu kámen lámal a marně prosil: kamenuj A prosil ale neuprosil a bál se ale neubál a studánka je plná krve a každý u ní jednou stál

Song about the closest guilt by Jan Skácel There is a well with bloody water and every man has drunk from it and someone killed a tiny swallow and someone blew a cruel hit And then he pitied and repented and held the water in palms rough and watched it closely in the daylight and feared so much but not enough And held it but could hold no further the water with him oh the pain and quarried stone in empty quarry and asked "stone me" all in vain And pleaded but could plead no further and feared so much but couldn't bear and the well has bloody water and every man has once stood there

Co je k ponechání Jan Skácel Zas je tu jaro, zatím naznačené, tak trochu trpké jako dým. Rozmýšlím, co je k ponechání, a mrtvé listí uklízím. Tak tomu je a vždycky to tak bylo. A je to zákon. Moc to vím. Jen mi jen líto utínaných větví a loňská hnízda neshodím.

What is to be kept by Jan Skácel The spring has come, uncertain still its shape as fume it is – a bit unsweet I'm thinking hard what there is to be kept and dead leaves I'm about to sweep. It is like this and has been from of old. It is a law. I know it deep. I just feel sad for branches being cut and last year's nests I want to keep.

(a takhle nějak vypadám při překládání :))