Budapešťská obrazárna

V minulém budapešťském příspěvku jsem se zaměřila na to, jak vypadá pouliční móda v místním podání. Stále mi ale zbylo dost fotek, které ilustrují mé maďarské opojení. Snad ho fotky dokáží přenést alespoň částečně i na vás.

P.S. Právě se mi z Dánska vrátila má dvorní fotografka, brzy se tedy dočkáte pokračování mých módních kreací (ony pokračují stále, jen teď nějakou chvíli nebyly patřičně dokumentovány).

Parlament! Přelezla jsem kvůli téhle fotce most v 36 stupňovém vedru, važte si jí! :)

Maďaři mají cit pro skloubení starého a nového...

... a pro skloubení dobrého s ještě lepším. (perkelt s čímsi připomínajícím těstovinové halušky)

Channah vydávající se do víru velkoměsta.

Channah již vířící v termálu.

Takové zrcadlo chci domů! ;)

Město, kde jsou i kanály krásné :

Čas odletět domů... ale já se vrátím! (A se mnou přijde velká taška na klobásky a čabajky.)

Tanečnice (aneb můj malý coming out)

Tanečnicí jsem už od mala - jen mi skoro celý můj život trvalo tomu uvěřit. Pamatuji si, jak jsem se coby malé robě točila do padnutí s širokými organzovými stuhami, které mi rodiče přivezli z Ruska (kromě stuh, čepice a gumové krysy Vasilisy se tam tehdy prý nic koupit nedalo) a tančila v obýváku na Zagorku. Vybrečela jsem si kurzy baletu (maminka mě chtěla míti pianistkou, ale po mých hysterických záchvatech nad klavírem rezignovala) a chodila na ně s vervou do té doby, než přišla nečekána, nezvána nemoc.

Přeskočme teď pěkných pár let, kdy byl s tancem (a spoustou jiných aktivit) utrum, a přenesme se do chvíle, v níž jsem přišla na svou první hodinu orientálního tance. Bylo mi samozřejmě jasné, že nikdy nebudu někde vystupovat a že mi to třesání stejně nepůjde, ale jako správný beran ráda zkouším nové věci - a světe div se, tanec se zasekl drápkem a nepustil. Roky plynuly, vystřídala jsem hodně učitelek a stylů, našla si ty své (z obou kategorií), začala vystupovat, učit, založila taneční skupinu, vyrazila do Egypta za místními tanečnicemi, začala pořádat taneční show, spoluzaložila taneční studio... Ale pořád se mi tam někde vzadu v hlavě ozýval protivný hlásek, který důležitě oznamoval, že stejně žádná pořádná tanečnice nejsem, že je spousta lepších tanečnic a o co se tu vlastně snažím, když to ani není žádné pořádné povolání a studovala jsem docela jiné věci.

Nevím, co se stalo, že mi to konečně došlo - už od těch stuh z Ruska, ale spíš už od narození, jsem tanečnice. Není to něco, co dělám, je to něco, co jsem. A nejvíc se nasměju s členkami své taneční skupiny, nejvíc pyšná jsem na svoje studentky, když tančí, a nejradši mám ten adrenalin těsně před show, kdy už všechno běží svým nezastavitelným tempem. Ne, pořád zdaleka nejsem nejlepší tanečnice na světě a stále se toho mám moc co učit - ale konečně mě trklo, že to je má regulérní životní cesta, ne iluzorní mýdlová bublina. Halelůja, trouby andělské, tanci zdar!

Mé taneční stránky najdete ZDE

Kvízová otázka na závěr: Kolik potřebuje orientální tanečnice kostýmů? ... Ještě jeden!

(foto úžasný a dokonalý Jiří Tvaroh - http://www.jiritvaroh.cz )

Budapešťská módní přehlídka

Právě jsem se vrátila z prodlouženého víkendu v Budapešti - jsem naprosto nadšena vším a vynáším Budapešť do výšin nebeských (i když připouštím, že má kritičnost je dosud zastřena třídenním gurmánským orgasmem v podobě perkeltů, paprikášů a klobásek). Nevím, do jaké míry vás zajímá popis lebedění v lázních, architektonických skvostů a tanečního festivalu, co vás ale určitě zajímat bude, je móda v budapešťských ulicích. A že se bylo na co dívat! Samozřejmě ne všichni, na které jsem se se zalíbením zahleděla, byli čistokrevní Maďaři - ale téměř pravidlem bylo, že když krásně oděný zjev promluvil, obvykle se mu z úst linula libozvučná maďarština. Maďaři jsou dle mého pozorování spíš drobní a nevysocí, ale vždy krásně upravení (s jistou dávkou ležérnosti, která jim velmi sluší) a Maďarky jsou elegantní a mají krásné vlasy. Jen pohled na boty v metru (častá noční můra pražských pozorovatelů) je mnohem veselejší - žádné ponožky v sandálech, žádné vyšmajdané sportovní boty. Maďary zkrátka móda baví a nebojí se barev a experimentů!

Samozřejmě jsem fotila - nebyl to vlastně žádný problém, stačilo vytáhnout foťák a zmáčknout, krásných modelů bylo všude dost.


Zde zřejmě "kancelářské" oblečení - zvládnuté na jedničku. Jednoduché šaty, balerínky a pán v obleku. Nemůžu si pomoct, (kvalitní) obleky prostě mužům sluší.

V pozadí paní v krásných bílých šatech (nikde žádná lezoucí podprsenka) a botech na klínku, v popředí šarmantní starší paní v parádní barevné kombinaci.

Na procházku se psem elegantně! ;)

Lehké letní šatičky, balerínky a pěkná kabelka. Když to srovnám s tradičním českým modelem (lezoucí ramínka od podprsenky, trekové sandály a Puma kabelka), zaslzím.

Krásně sladěný pár v důchodovém věku. Ty boty!

I takhle se dá běhat po městě - už jsem s tím asi otravná, ale představuji si, jak by podobný model pojala česká nositelka....

Stará paní v tradičním oděvu.

Opět jedna momentka - vyfotit v Čechách najednou dva pěkně oblečené chodce je téměř nemožné. Cyklistka v pastelových barvách byla opět v důchodovém věku!

To nejlepší na závěr - cvak z ulice s pěti elegantními chodci staršího věku. 

Veteran rallye KŘIVONOSKA

Dnes byl svátek všech veteránů - na silnice se vyrojily staré škodovky, lagondy, bavoráky, mercedesy, pragovky a spousta dalších, ve vzduchu byla cítit euforie a spálený olej. Vydali jsme se tedy do centra všeho rojení, Bechyně, kde měli veteráni sraz. I když se obloha mračila, všichni lidé se usmívali - a že bylo na co se usmívat! Nejradši bych všechna auta prolezla i zevnitř, ale povedlo se mi to jen u jediného, jehož majitel mi velkoryse dovolil usednout na místo spolujezdce. Nejvíc mě okouzlily luxusní interiéry většiny aut - výjimkou nebyly sedačky ze sametu, kované kličky a další vymoženosti. Několika automobilům se dalo nahlédnout i do motoru, zajímavým zjištěním bylo, proč se kufru říká kufr a potěšujícím faktem zas že automatická převodovka opravdu není novodobým vynálezem. Největší pozdvižení nastalo, když veteráni začali startovat a vyjíždět do další etapy - motory vrněly, vrčely či řvaly, některé jen zakňučely a na řadu přišli dobrovolní roztlačovači. Báječná sobota!

Pokus o dobové oblečení: hedvábná sukně Ronit Zilkha - sekáč, 120Kč; top - výprodej Orsay, 250Kč; kožená no-name kabelka - sekáč, 150Kč; lakovky Clarks - sekáč, 290Kč; klobouček - sekáč, 25Kč.

Jak se fotí štěně

"Zkrátka, máte-li fotografický aparát, pořiďte si k němu štěně; máte-li štěně, pořiďte si k němu fotografický aparát, a pak zkuste své štěstí. Je to napínavé, napínavější než lov na plachou zebru nebo tygra bengálského. A více vám už o tom neřeknu: přesvědčte se sami." (K.Čapek: Dášeňka, čili život štěněte)

Protože je Zorka na tomto blogu tvor populární, někdy mám pocit, že i nejpopulárnější, rozhodla jsem se nafotit nový model právě s ní. Na nějaké pózování ať už mé nebo psí nebyl čas - nutností bylo udržet Zorku alespoň v zorném poli fotoaparátu. Proto se nedivte, že celé mé oblečení včetně psa uvidíte na jediné fotce, kde mi ale chybí hlava, protože se Zorka rozhodla vyrazit vstříc nedobrovolnému fotografovi.  

Výraz Zorky vystihl nedávný komentář u příspěvku Mystická odhalení raného podzimu slovy "chudak pejsek na posledni fotce, vypada jako by ho nekdo pred tim serezal :( " Ano, to je její nejčastější výraz při setkání s náhodným nebo nenáhodným kolemjdoucím: jsem týrané zvířátko, kterému nedal nikdo měsíc najíst a rok ho nikdo nepodrbal. Má sousedka mě z týrání Zorky podezřívala nějaký čas, protože se na ni mé milé zvíře vrhalo s výrazem štvance, který touží po lidském doteku a teplém slově (nebo buřtu). Kde se to ti psi vlastně učí? Funguje to každopádně dokonale :)

Na závěr příspěvku přidávám pár svých fotografických pokusů - neberte je moc vážně, makro kompaktem nebude nikdy žádné velké umění. Zato jsem ale zastihla Zorku v klidové pozici, kdy se vyhřívala na sluníčku.

Top - sekáč, 120Kč; pásek - Dorothy Perkins, součást jiných šatů; sukně Topshop - e-bay, 0,9 libry; boty Effeni - sekáč, 199Kč; kožená no-name kabelka - sekáč, 150Kč; Zorka - útulek, OKč.